Réunion 2018

Při poslední návštěvě Réunionu jsem si slíbil, že se na tento ostrov plný zeleně vrátím. Po 13 letech čekání se mi moje přání konečně vyplnilo. Vyrážíme z Prahy s Air France s přestupem v Paříži vstříc novým zážitkům. Mám z letu s touto leteckou společností trošku obavy, protože není zrovna mojí nejoblíbenější, nicméně vyhrála příznivá cena a co do času stále rychlé spojení s jedním přestupem. Navíc máme v rámci jedné letenky také přelet na Mauricius, kde nás bude čekat pár dní u pláže.

Přilétáme na letiště Charles De Gaule, odkud nás čeká přesun autobusem na letiště Orly. V případě, že všechny lety operuje Air France, je dokonce v ceně letenky. Přestože přilétáme na čas, než si vyzvedneme zavazadla a dostaneme se k zastávce, ujíždí nám před nosem první autobus. Bohužel další jede až za 40 minut. Přestože na přestup máme vcelku dostatek času, ukazuje se i tento čas jako hraniční v pozdně odpolední dopravní špičce. Na letiště Orly dorážíme 1 hod 15 minut před odletem letadla, což nám poskytuje pouhou 15 minutovou rezervu a v případě menšího zpoždění letu z Prahy (např. půlhodinového) bychom již let nestihli. Jsme moc rádi, že jsme si vše sami vyzkoušeli. Znamená to dávat ještě delší rezervu pro přestup.

Oproti letu do Paříže máme při letu na Réunion méně místa na nohy a vyšší člověk než já by už měl asi problém (mám 184 cm). Na druhou stranu mě celkem mile překvapuje slušný servis posádky. Letadlo a výbava je sice o něco starší a tedy opotřebovanější (včetně obrazovek), ale stále je to lepší než moje špatná historická zkušenost s Air France. Zkrátka dá se to přežít 🙂

Po přistání na letišti se rychle přivítáme s naším místním partnerem a půjčujeme si náš druhý domov pro další dny – bílý Renault Clio. Auto máme sice plně pojištěno, ale i tak musíme nechat přes kartu půjčovně deposit ve výši 300 EUR (plně vratný při vrácení auta). Od partnera ještě vyzvídáme, jestli se již uklidnila situace na ostrově a žluté vesty již neblokují silnice (holt francouzský zámořský departement se vším všudy). Vše je naštěstí již v pořádku. Abychom se vám neztratili, vezeme si z domova stažené offline mapy od Google. Po celou dobu naší návštěvy Réunionu přemýšlím, jak jsem to skoro před 15 lety mohl dával jen s obyčejnou mapou. Degenerace je hrozná věc. Google mapy mohu jinak jen doporučit, jen samotné navigování bylo hodně humorné. Obvyklá hláška při zapnutí navigace (někdy dokonce i během jízdy), ve stylu „jeďte na jihovýchod“, nás dojímala až k slzám. Příště tedy sebou bereme jako povinnou výbavu do auta ještě kompas 🙂

Naší první zastávkou na cestě je blízký Carrefour, kde nakupujeme vody na další dny a také svačiny. Máme radost, že jsme ve Francii, protože už nyní se těšíme na francouzské paštiky, terinky a další dobroty. Bohužel nemáme možnost navštívit dříve vybranou malou plantáž vanilky Plantation Vanilla Bourbon, neboť je zrovna pro návštěvníky uzavřená. Zkoušíme tedy po cestě menšího zpracovatele vanilky La Vanilleraie. Jedná se o menší usedlost s obchůdkem, promítací místností a výrobnou. Prohlídka výroby v angličtině není bohužel možná (jsme jen dva a není objednáno dopředu), zkoušíme tedy alespoň ve francouzštině, neboť se ještě promítá před samotnou prohlídkou film s anglickými titulky. Následná prohlídka je hodně vykládací a nedovedeme si ji představit ani v angličtině (asi by nás to již po chvilce nebavilo). Pokud nemáte moc času, stačí i jen navštívit zdejší obchůdek, zakoupit domů pár produktů a nezapomenout ochutnat zdejší vynikající vanilkovou zmrzlinu. Po této návštěvě vyrážíme do věčně zelené kaldery (údolí) Salazie. Ne náhodou jsem vybral pro naši cestu prosinec. V tuto dobu je méně turistů a především dozrává spousta tropického ovoce jako liči, manga, malé neskutečně sladké ananasy. Hned, jak u silnice vidím prvního prodejce, neodolávám, prudce brzdím a strhávám řízení na parkoviště 🙂 Za 4 EUR si odnáším 2 kg liči včetně větví, které trčí všemi směry z igelitky. Partnerka se na mě u toho podezřele kouká, ale hned prvním soustem pochopí moji předchozí neovladatelnou euforii. Silnice se začíná postupně klikatět a přibývá zeleně. Je tu dokonce pořád náš starý známý menší vodopád sprchující projíždějící auta na silnici. Po chvíli musíme opět zastavovat a fotit první přes celou skalní stěnu padající vodopád. Pak zastavujeme ještě několikrát, ať již kvůli vodopádům, nebo výhledu. Ještě než dojedeme vyčerpaní po letu na první ubytování, zastavujeme u jezírka Mare a Poule d‘Eau. Historicky jsem si pamatoval průzračnější vodu a působilo na mě celkově čistěji. To ale vynahrazuje pár místních rybářů chytajících ryby na podomácku vyrobený prut z bambusu. Konečně dorážíme v Salazie na cílové místo do vesnice Hell-Bourg. Po check-in v hotýlku Le Relais Des Cimes nás ještě čeká prohlídka druhého z hotýlků, který klientům nabízíme. Ten má nádherný výhled, poklidnou atmosféru a velmi příjemnou paní majitelku. Nemusíme tedy aspoň litovat našich posledních vynaložených sil. V obou ubytováních (i u večeře) se domluvíte anglicky (angličtina není sice 100%, ale je alespoň nějaká, a to kvitujeme). Do restaurace v našem ubytování vyrážím se zvědavostí, zda pořád mají na jídelním lístku kozu po kreolsku. Jsem mile překvapen, je stále tu a za chvíli si ji už vychutnávám na talíři 🙂

Vítá nás prosluněné ráno s modrou oblohou bez jediného mráčku. Po snídani dáváme rychlou prohlídku zdejších ruin lázní z 19. století. Po ní přemýšlíme, zda vyrazit do blízké vesničky Grand-Ilet a na menší výšlap do sedla mezi kalderami Mafate a Salazie, či raději na procházku k vodopádu Voile De La Mariee. Vyhrává vodopád. Cesta k němu se dá najít celkem snadno a trvá cca 1,5 hod tam i zpět. Pro milovníky vody se dá i protáhnout a pokračovat dále korytem řeky. Po krátké procházce a následném občerstvení ličim u auta, pokračujeme do centrální části ostrova k vulkanickému jezeru Grand Etang. Cesta sem od hlavní silnice je hodně úzká, ale provoz je malý a tak se dá vyhnout i s protijedoucím autem. Už zde jsme rádi, že máme plné pojištění. Buď se zde spokojíte pouze s vyhlídkou, nebo jako my (po dlouhém vyjednávání s partnerkou) si obejdete celé jezero (cca 8 km). Odměnou za celý okruh jsou vám pak u zadního cípu jezera vodopády Bras d’Annette, které se řítí do údolí přes celou skalní stěnu. V jezeru kolísá během roku hladina vody. Některé roky v některé měsíce může skoro vyschnout a v některé měsíce naopak ani nemusíte udělat celý okruh kolem jezera suchou nohou (tak vysoko bude hladina). Doporučuji sebou hodně vody, svačinu a hlavně nějakou tu dobrůtku či jinou odměnu pro partnerku/partnera, že Vás ještě nezabila/nezabil a absolvuje vše s vámi. Sice už jsme po Grand Etang a díky spánkovému deficitu skoro mrtví, ale vyrážíme ještě směr východní pobřeží. To je pověstné výlevy sopečné lávy až do moře. Láva teče z sopky vždy směrem na východ, i když se postupně mírně mění směr toku. Naším cílem je poslední velký výlev z roku 2007. Po cestě však ještě zastavujeme u kostelíka Notre Dame Des Laves. Ten je známý tím, že v roce 1977 jej obtekla láva, aniž by ho jakkoliv poškodila. Pokračujeme k Anse Des Cascades. Jedná se především o piknikové místo místních. Je zde divoká kamenitá pláž a také vodopád, díky němuž je místo zřejmě oblíbené. Nás nikterak neuchvátilo. Pokračujeme k cílovému místu – výlevu z roku 2007 – a po cestě fotíme další fotogenická místa, kde láva dotekla přes pobřežní silnici až do moře. Silnice v této části ostrova je tak trochu spotřební zboží. Pokud budete mít čas, dá se tu absolvovat též prohlídka lávových tunelů pod dohledem zkušeného speleologa (potřebujete k ní tak 3 hod. času). Po prohlídce posledního z velkých výlevů směřujeme na naše ubytování v centrální části, konkrétně do La Ferme Du Pommeau. Jedná se o jednoduchou 2*, která je však na úchvatném a klidném místě. Provozní tu dělá paní původem z Holandska, která tu žije již přes třicet let. Ona sama zvedá svou pozorností k hostům celé místo asi tak o 100%. Zároveň nám dává tipy na další zajímavá místa, o kterých jsme ještě nevěděli. Přičtu-li k tomu fakt, že místo čeká rekonstrukce koupelen a další úpravy pokojů, jedná se o ideální místo odpočinku v centrální části. Samozřejmostí je vyhřívaný bazén. Co ještě musím vyzdvihnout jsou zdejší výborné večeře a snídaně.

Čeká nás třetí den, na který se těším de facto už od mojí první návštěvy Réunionu. Konečně si mohu užít delší čas strávený v pralese Foret De Bélouve. Naštěstí není víkend, můžeme tedy jet až k poslednímu parkovišti. O víkendech se tak daleko nedá. Již pár kroků od parkoviště nás vítá moře zeleně a květin. Nejdříve jdeme na vyhlídku u Gite De Belouve. Salazie odtud máte jako na dlani. Líbí se nám také prastará nákladní lanovka, která sem ze Salazie vedla. Pak již pokračujeme procházkou či chcete-li výšlapem na vyhlídku na vodopády Trou De Fer. Užíváme si zdejší přírodu a především zdejší stromové kapradiny. Stejně pořád čekáme, že musí každou chvíli přiletět ptakoještěr. Jednou tu ten Jurský park stejně natočí. V cíli cesty nám bohužel nepřeje počasí, vše je zahaleno v mracích, honí se přeháňka za přeháňkou. Rozhodneme se pro svačinu a počkat, vyplácí se. Po cca půl hodině konečně něco vidíme. K dokonalosti to má daleko, ale to nám nevadí.

Nyní vyrážíme směr jih. Po cestě zažíváme obrovskou průtrž mračen, ale jak jedeme, postupně se vyjasňuje. Stačí pár km a je skoro modro. Po několikátém dnu na ostrově musím konstatovat, že i tady, stejně jako v Evropě, se výrazně zvýšil provoz a množství aut na silnicích (k veliké škodě). Nejdříve na nás čekají vodopády Grand Gallet. Cestou míjíme oblíbená pikniková místa kolem řeky, která doslova lákají k zastávce a též k vykoupání. Poslední část cesty k vodopádům je řekněme „divoká“. Vždy jsem si říkal, že horší cesta než do kaldery Cilaos se svými zatáčkami a zúženími být nemůže. Spletl jsem se. Bylo to tu tak úzké a do kopce, že jsem přemýšlel, zda mám nadávat nebo se už jen modlit, aby nic nejelo v protisměru. No a vězte, že když jsem se nemodlil zrovna já, tak se určitě modlilo samo naše Clio, když nás vezlo přes zdejší mosty pokryté nedůvěryhodným dřevěným podkladem. Návštěva však rozhodně stála za to a pokud máte více času, doporučuji spojit též s koupáním či zmíněným piknikem u řeky. Sjíždíme dolů zpět k pobřeží. V plánu jsou zdejší úchvatné útesy, bohužel již máme málo času a nemůžeme najít výchozí místo pro procházku kolem nich. Dodatečně na letišti od našeho partnera zjišťujeme, kde se dá zaparkovat a jak se k nim dostat. Alespoň tedy již víme pro vás. Poslední zastávka dne je blízká divoká pláž Grand Anse. Je rozhodně nejhezčí pláží Réunionu, ale nedá se tu koupat. Není chráněna korálovým útesem a hrozí nebezpečí pokousání zvířátky s roztomilou ploutví. Na pláži máme bonus navíc, jsme svědky svatby místních. Vyčerpaní po dalším úžasném dni vyjíždíme zpět do centrální části na ubytování Les Geraniums. Zde máme poprvé problém se dorozumět. Je tu snad ten stejný pán na recepci co před léty a anglicky se stále nenaučil. Dokonce zjišťujeme po návratu do ČR, že naše snaha o půjčení fénu provázená zběsilou pantomimou, za kterou by se nemuseli stydět ani v národním, si před lety vyzkoušela i kolegyně 🙂 To, že se nám podařilo vysvětlit, že partnerka má bezlepkovou dietu a opravdu nás pochopili, považuji za malý zázrak. Podotýkám, že na ostatních ubytováních s angličtinou ani bezlepkovkou problém nebyl.

Následující ráno čtvrtý den vyrážíme k sopce. Nejdříve nás čeká cesta na parkoviště Pas De Bellecombe ve výšce 2311 m. Je zajímavé pozorovat, jak se krajina postupně mění, až se nakonec promění v úplnou měsíční krajinu (či možná lépe Marsu). V posledním úseku silnice mizí asfalt a vystřídá ho šotolina. Přestože jsme na parkovišti chvíli po osmé, máme smůlu, sopka celé údolí kolem ní je zahalené v mracích a mlze. Zkoušíme štěstí a sestupujeme dolů do údolí. Po chvíli to ale vzdáváme, je vidět jen na pár metrů. Sotva vystoupáme zpět k parkovišti, začíná se vyjasňovat. Již ale nemůžeme déle čekat. Uděláme tedy alespoň pár fotek, než se mraky vrátí, a vyrážíme zpět do centrální části ostrova. Směřujeme k vyhlídce Belvedere of Bois Court, na kterou jsme dostali doporučení. Je odtud opravdu nádherný výhled, až je škoda, že nemůžeme sejít dolů k jezírku a vodopádu Grand Bassin. Další zastávkou je městečko Entre-Deux. Je trochu stranou od klasických turistických cílů. Dá se tu udělat malá procházka, při které můžete obdivovat staré kreolské domečky. Případně se tu i ubytujte, v okolí jsou zajímavé výšlapy. Z Entre-Deux jedeme zpět na jih do Saint Pierre, kde navštěvujeme rumárnu Isautier a muzeum rumu s možností ochutnávek. Za nás lze klidně vynechat, ale už jsme možná příliš rozmazlení. Den zakončujeme přejezdem na poslední ubytování v kaldeře Cilaos. Čeká nás pověstných více jak 400 zatáček. Cesta ubíhá pomalu, ale je bezpečná, nicméně je lepší před ní mít dostatek v nádrži. My jsme to trošku podcenili a pak jen doufali, že vydržíme až nahoru. V několika místech na vás čekají zúžení, kde se dvě auta nevyhnou, a to včetně těch tunelových. Po cestě je nespočet vyhlídek, nicméně po předchozích dnech už nás tolik neohromují. Předchozí krásy nás rozmlsaly. Ubytování máme v hotelu Le Vieux Cep inspirovaném kreolskou architekturou. Je to velmi slušná 3* s vyhřívaným bazénem a dobrou restaurací. Konečně se tu dočkám a mám možnost si vychutnat pověstnou čočku z Réunionu. Ta se pěstuje právě tady v Cilaos a je škoda, že na ni v předchozích restauracích zapomínali. Lepší čočku než na Réunionu jsem nikde nejedl.

Dnešní ráno vyrážíme později, došly nám síly 🙂 Nejdříve míříme na místní nedělní trhy. Kupujeme pár suvenýru, nesmí chybět čočka a bereme též božskou ananasovou marmeládu.  Ještě rychle absolvujeme prohlídku jednoho z dalších hotelů a pak vyjíždíme na vyhlídku na město. Kdyby nám zbyla ještě nějaká energie, určitě bychom absolvovali nějaký ze zdejších výšlapů. Za nás doporučujeme výšlap na nejvyšší horu Réunionu Piton De Neiges (lepší ale dělat jako dvoudenní trek) či do průsmyku Col Du Taibit, ze kterého je výhled na kalderu Cilaos i na Mafate. Piton De Neiges se dá zdolávat též z kaldery Salazie. Po cestě dolů k pobřeží si říkám, že snad bylo i zábavnější jet nahoru než dolů. Na západním pobřeží ještě zastavujeme u malých útesů Le Gouffre. Alespoň se občerstvíme. Ještě než dorazíme do našeho posledního ubytování, čeká nás prohlídka hotelu Le Recif. Mile nás překvapuje, je to pěkná 3*, která má jeden z bazénů určený jen pro dospělé. Jako jedinou nevýhodu spatřuji, že hotel neleží hned u pláže (je za malou cestou a hájem). Nepříjemné je však jen to, že nemáte na pláži svá lehátka. Po návštěvě již vítězoslavně míříme do našeho hotelu Le Nautile. Alespoň si zkusíme šnorchlování a pláž. Pláž je tu s hrubším pískem plným úlomků korálů. Pokud nejste fakír, rozhodně si sebou přibalte boty do vody. Šnorchlování z pláže mě mile překvapuje, je zde spousta ryb a sem tam nějaký živý korál.

Poslední odjezdový den nás čeká pouze přesun na letiště. Vzhledem k hustotě zdejší dopravy v ranní špičce jsme rádi, že jsme si nechali dostatek času. Po cestě ještě přesajeme auto, protože nechceme riskovat pokutu za nepořádek. Letadlo na Mauricius letí na čas. Těšíme se na zasloužený odpočinek na pláži.

Tentokrát máme možnost si několik resortů opravdu plnohodnotně vyzkoušet. Během tří nocí sice spíme každou noc v jiném ubytování, ale k tomu máme naplánováno jen pár dalších návštěv, a to vždy v době, kdy se přesouváme z místa na místo. Celkově trávíme na Mauriciu 3 noci a máme možnost spát ve Victoria Beachcomber v části pro dospělé, Trou Aux Biches Beachcomber a Heritage Awali, k tomu navštěvujeme Canonnier Beachcomber, Paradise Beachcomber a Heritage Telfair. Velmi mile nás překvapuje Victoria Beachcomber v nové části pro dospělé. Jedná se o plnohodnotnou 4,5* s výborným servisem a konceptem. Pokoje Swim-up s přímým vstupem do bazénu jsme se nemohli nabažit. Když k tomu přičtu další maličkosti jako servírovanou snídani a velmi dobré šnorchlování, nestačí než zatleskat řetězci Beachcomber za dobře odvedenou práci. Dalšími resorty, které překonali naše očekávání, jsou Canonnier Beachcomber a Heritage Telfair.

Kombinace Réunionu s Mauriciem opět nezklamala. Pokud chcete prožít aktivnější dovolenou zakončenou pobytem na úchvatných plážích s dokonalým servisem, máme pro vás tip, vyrazte co nejdříve!